Největší odměna

Už je to tři roky, co jsem začala jednoho chlapce doučovat češtinu, aby se prokousal druhým stupněm základní školy a dostal se na nějakou střední. A pak za mnou přišel kamarád, že potřebuje pomoct s chemií, protože pokud ji neudělá, vyhodí ho z vysoké školy. A já ho odmítnout nedokázala. Z chemie jsem sice ten rok zkoušku taky neudělala a dokonce jsem se už hlásila na jinou školu, protože jsem zjistila, že tento předmět není má budoucnost. Ale kdo by dokázal odmítnout pomoc kamarádovi v nouzi, že? A tehdy to začalo...

Zpráva o tom, že jsem ochotná pomoct s učením se docela rozkřikla. Často se ozvali i další kamarádi, kteří chtěli s něčím pomoct a k češtině a chemii se přidávala matika, zeměpis, dějepis a snad všechno, na co si vzpomenete. Dokonce jsem ze sebe dostala i nějaký cizí jazyk...

Naštěstí už doučuji hlavně středoškoláky, protože dnes můžu otevřeně přiznat, že nad chemií i matematikou, kterou jsem doučovala kamaráda z vysoké, jsem strávila snad víc času, než on. Sedávala jsem hodiny nad papíry s příklady a úkoly, které měl do semináře a doufala, že vymyslím správný postup, který ho pak naučím, aby zkoušky udělal a došel úspěšně až ke státnicím. A na každé naší lekci jsem od něj slyšela vždy stejnou otázku: "Už jsi končeně vymyslela, kolik ti mám za tvoji práci zaplatit?" Má odpověď byla vždy stejná: "Jsi kamarád, nechci nic!" A podobné hlášky slýchám i dnes. Je to pořád stejné: "Musím ti za tvoji pomoc něco dát." nebo: "Řekni si, co bys za to chtěla." atd. A stejná zůstala i má odpověď - nikdy jsem si o nic neřekla...

Přišla jsem totiž na to, největší odměnou nejsou peníze. Všichni kamarádi, které jsem kdy doučovala, mi totiž "zaplatili" úplně jinak:

Kamarád, kterého jsem doučovala chemii a matiku, mě odměnil svým šťastným úsměvem a jiskřičkama radosti v očích, které zdobili jeho obličej, když šel z úspěšně dokončené zkoušky :)

Slečna, které jsem pomáhala s chemií před maturitou, mi dala to, že tu je. Předtím, než jsem ji začala doučovat, jsme se totiž moc neznaly. Ale teď mám dobrou kamarádku, se kterou si skvěle rozumím :)

A nejvíc času u učení trávím s jednou z mých nejlepších kamarádek. I od té dostávám odměny dnes a denně, když mi řekne "Pájo, mám tě moc ráda!" a nebo když mě vděčně obejme :)

No, a všichni mí žáci mi kromě toho dávají ještě jedno - pocit z dobře vykonané práce a dobrý pocit z pomoci někomu, na kom mi záleží :)

S každou další podobnou odměnou si víc a víc uvědomuji, že za tu pomoc dostávám víc, než kdyby mi všichni mí studenti platili. Protože peníze se utratí a nezbyde z nich nic. Ale všechny ty vzpomínky na chvíle radosti, na šťastné tváře a na pěkná slova zůstanou navždy zapsaná v mém srdci.