O národní hrdosti

Tak je to doma!!!

Jsou to 4 dlouhé roky, co si čeští hokejisté přivezli medaili z mistrovství světa a ještě delších 5 let, co to bylo zlato. A včera ro zase vyšlo, ale to asi všichni víte, že? Nedalo se to přeslechnout. Snad všichni Češi, nejen hokejoví fandové, koukali včera na ten veledůležitý zápas s Rusy. Já samozřejmě taky :)

Snad každý, kdo mě trošku víc zná, o mě ví, že jsem veliký hokejový fanda a naše reprezentanty podporuji v úplně každém zápase. A i když je celý národ odepisuje a kritizuje, já jim věřím. Věřím, že mají šanci vyhrát i v předem prohraných bitvách a oni mě často potěší. Občas to sice nevyjde, někdy dokonce prohrajeme i zápasy, ve kterých se snad prohrát ani nedá, ale to mě nikdy neodradilo. Fandím neúnavně dál :)

A fandila jsem i letos. Věřila jsem, že naši hokejisté předvedou to nejlepší, co v nich je a doufala jsem, že to dotáhnou až ke zlatu. Hokejisté moji důveru odmenili a to zlato opravdu přivezli. Posledních 5 zápasů bylo opravdu o nervy, držela jsem palce, jásala u každého vstřeleného gólu a radovala se při pohledu na naše hokejisty, kteří na ledě prožívali nadšení z výhry. Po včerejším zápase o zlato byla má radost největší. Když dostávali jednotliví hráči medaile, když kapitán Rolínek zvedal v záplavě zlatého deště nad hlavu pohár mistrů světa, když zněla státní hymna a vzhůru stoupala naše vlajka, měla jsem v očích slzy dojetí, štěstí, radosti, hrdosti.

Na tomhle všem mě ale jedna věc mrzí. Náš národ se teď raduje, někteří chtějí dostat brankáře Vokouna na Hrad, jiní chtějí udělat Jágrovi sochu. Když se dnes zeptáte kohokoli na ulici, jestli je hrdý na to, že je Čech a jaký k tomu má důvod, řekne vám, že hrdý je, protože máme nejlepší hokejisty. Po pěti letech jsme mistři. Tady ale hrdost většiny Čechů končí. Když zlato nevyhrajeme, tak už hrní nejsme, protože není na co. A přitom to není vůbec pravda. Na tomhle mistrovství se jasně ukázalo, že to není jen o tom, jak dobře hráči hrají, ale také o štěstí. Rusové neprohráli jeden jediný zápas, s jedinou výjimkou - nevyšel jim zápas o zlato. Prostě někdy to štěstí je a někdy není. A naši hokejisté za těch pět let mezi jednotlivými zlatými tituly úspěchy měli, jenže na ty se zapomnělo a nikdo na ně není hrdý, protože nebyli zlaté. Dovezli broznovou medaili z OH v Turíně, dovezli stříbro z MS v Lotyšsku.

Jenže Češi chtějí buď všechno nebo nic. Není zlato, tak není radost ani hrdost. A přitom k tomu zlatu chybělo třeba jen trošku toho štěstí, které jsme měli včera a které opustilo obávané Rusy. Ti naštvaně sundávali stříbrné medaile z krku a s trofejí, kterou za druhé místo dostali, málem kapitán Kovalčuk praštil vztekle o led (řekla bych, že by to udělal, kdyby nevěděl, že se na to dívá celý svět). A přitom si doplnili sbírku, protože z minulých tří let mají dvě zlaté a jednu bronzovou medaily. Stříbro jim chybělo.

Co jsem ale chtěla tímto článkem říct, je, že není přeci tolik důležité vyhrát, ale zúčastnit se, dát do hry všechno - píli, srdce, víru. Hrát čestně, hrát za tým, hrát pro fanoušky, bojovat až do konce, nevzdávat se. Pokud do hry dají hráči tohle všechno, máme na co být hrdí!!! A zlato, to už je odměna za tohle všechno :)

Já jsem na naše hokejisty hrdá za každý vyhraný zápas. Hrdá jsem také po každém zápase, ve kterém se opravdu snaží a bojují, i když to třeba nedopadne tak, jak bychom si všichni přáli. A kromě toho, jsem hrdá na to, že jsem Čech. A to dnes a denně. Naše vlast je krásná a náš národ jemá být na co hrdý. Nezáleží na tom, jestli zrovna nějaký sportovec v něčem uspěl, nebo ne. Vždyť letos si všichni naši reprezentatni sáhli na dno na olympijských hrách a mnozí nedovezli medaili jen proto, že z jiných států přijeli lepší nebo že jim právě chybělo to štěstí. Ale dělali všechno, co šlo.

Tak buďmě hrdí na naši vlast, na náš národ. Vždyť máme víc důvodů, nejen pár sportovců se zlatou medailí na hrudi!