Ztráta kamaráda může bolet víc, než ztráta přítele

Vždycky jsem si myslela, že nejvíc člověka bolí rozchod. Když někoho milujete a najednou zjistíte, že on vás nemiluje, tak je to veliká rána, která strašně moc bolí. Mnozí lidé si myslí, že tím jejich život končí. Už jsem slyšela o spoustě případů, kdy si někdo sáhnul na život kvůli nešťastné lásce. Když totiž s někým chodíte, začnete ho brát jako součást sebe. Dělíte se s ním o všechno, co vás potěšilo i o věci, co vám dělají starosti. Jenže po rozchodu jste najednou sami. Už vedle vás nestojí nikdo, o koho byste se mohli opřít. Jasně, jsou tu pořád přátelé, ale i ti mají svoje lásky a ten pocit osamělosti nikdy nedokáží ůplně vymazat z vašeho srdce i mysli.

Mě rozchody vždycky bolely hodně. A nikdy by mě nenapadlo, že tuhle bolest něco překoná. A přece se tak stalo. Nějaký čas jsem totiž chodila s člověkem, na kterém mi i dřív hodně záleželo a vážila jsem si ho. Jenže ve vztahu nám to prostě neklapalo. Takže došlo i na ten rozchod. Jenže ho neprovázely žádné hádky nebo podobné scény. Prostě jsme si všechno v klidu vyříkali a dohodli se, že si jeden druhého vážíme natolik, že o sebe nechceme úplně přijít, takže zůstaneme kamarádi. Všíchni mě od toho tenkrát zrazovali. Mysleli si, jak se budu trápit, budu ho chtít zpátky a každé setkání s ním mě bude bolet. A dodnes mám pocit, že mi nikdo nevěří, že přesný opak je pravdou.

Opravdu z nás byli kamarádi. A já sama za sebe můžu říct, že hodně dobří. Tak jsem to tenkrát cítila. Ten rok, co jsme prožili jako přátelé, byl o moc krásnější, než ta doba, co jsme spolu chodili. Nevím, jestli je mé vysvětlení dobré, ale mám pocit, že když jsou dva lidé kamarádi, je ten vztah takový "dobrovolný". Ten druhý nečeká, že ho třeba pozvete na oběd nebo na večeři a nebo jen tak na procházku, ale když to uděláte, má z toho váš kamarád radost. Zatím co pokud spolu dva lidé chodí, tak se většinou něco podobného očekává, nebo ne? V každém případě jsem věděla, že když napsal nebo mě někam vzal, dělal to proto, že stál o moji společnost. Nedělal to proto, že chtěl někam jít a měl by pozvat i svou holku. A já si ho tenkrát začala vážit o to víc. U toho rozchodu jsem si totiž myslela, že věta "zůstaneme přáteli" je jen takové klišé. Ale ona to byla pravda a já děkovala Bohu, že to takhle zařídil, že mám takového skvělého kamaráda, na kterého se mohu vždy spolehnout.

Jenže rok se s rokem sešel a já si najednou uvědomila, že to přátelství už není takové, jako bylo dřív. A jak plynul čas, docházelo mi, že to není jen pocit. Pak jsem zjistila, že si našel novou dívku a došlo mi, že přátelství s bývalou přítelkyní je pro něj asi nereálné. A až teď jsem zjistila, co může překonat bolest z rochodu. Je to bolest ze ztráty přítele (=dobrého kamaráda). Přijde mi, jako bych v době, kdy jsme spolu chodili, tak trošku počítala s tím, že se může stát, že ho někdy ztratím. Ale když jsme byli kamarádi, tak jsem si myslela, že je to napořád. Že bych ho mohla ztratit, mě už nenapadlo.

Vždycky, když ho teď potkám, mě strašně zamrzí, že to všechno takto skončilo. A ještě víc mě mrzí, že si hodně lidí pořád myslí, že jsem doteď doufala, že se ke mě vrátí. Spousta lidí mi nevěří, že jsem ho brala jen jako dobrého kamaráda a víc jsem od něj už nečekala.

Ale věřte tomu nebo ne, fakt jsem měla přítele, ze kterého se stal dobrý kamarád. A opravdu jsem díky němu zjistila, že ztráta dobrého kamaráda bolí o moc víc, než ztráta přítele.